Každý certifikovaný fanoušek vám řekne, že Phish je nejlépe slyšet naživo, ale Rift z roku 1993 zůstává jedním z nejoceňovanějších studiových alb kvarteta z Vermontu.

Rift se na pultech hudebních obchodů objevilo 2. února 1993 a mezi spoustou dnes již klasických skladeb Phish (“Maze”, “My Friend, My Friend” a “It’s Ice”, abychom jmenovali alespoň některé) a jeho záhadným, zapouzdřeným obalem se s ním rychle obchodovalo jak mezi veterány, tak mezi nováčky.

Na oslavu 25. narozenin alba sestavili pracovníci Relixu speciální slabikář Rift: historické články, videa a další materiály, které zkoumají, jak se album stalo “povinnou” deskou Phish.

David Welker o nejlepším obalu Phish: (Relix duben/květen 2007)

David Welker se do Phish zamiloval dávno předtím, než se mu zdálo o tom, že své umění vystaví na obalu alba. Na začátku 90. let však surrealistický malíř získal vzácnou příležitost proměnit cizí sen v trojrozměrnou realitu. “Nikdy předtím jsem nenavrhl obal alba, ale viděl jsem Phish v Roselandu a oslovil jsem je, zda by nechtěli udělat nějaké umění,” říká Welker. “O týden později mi Trey zavolal, abych namaloval obal alba Rift.”

Rift je ostrým odklonem od zběsilého žánrového skákání, které se projevilo na albu A Picture of Nectar z roku 1992, a Phish přinášejí zasněné koncepční album odehrávající se v nočních hodinách, což Welker promítl do doprovodné kresby. “Snažili jsme se do něj zakomponovat všechny písně, protože Rift bylo tematické album o rozchodu,” říká Welker. “Byl to dlouhý proces poslechu písní, rozhovorů s kapelou ve studiu, vytváření náčrtů a sycení papíru olejovými barvami. Byl to měsíc trvající proces s ostrým termínem, který vyústil ve dva týdny skicování a 14 dní velmi málo spánku.”

Ačkoli Welker použil jako model ústřední postavy obálky sám sebe, za náladu obrazu je zodpovědný Anastasio. “Zeptal jsem se jich konkrétně, jak by ta postava měla vypadat, a Trey řekl: ‘Představ si Martina Sheena ve filmu Apocalypse Now, když se nervově zhroutí v Soigné. Udělal jsem několik skic, Treyovi se jedna z nich líbila a řekl: ‘Můžeš ji zmodrat? Pomohlo to vyjádřit myšlenku neklidu uprostřed noci.” – Mike Greenhaus

Jako kapela, která se proslavila natočením jediného videoklipu, se Phish ve svých videoprojektech obvykle přiklánějí k vlastní tvorbě a naprosté ireverenci (viz jejich video “Tracking” k písni Hoist). Pro Rift však vydavatelství Elekra vytvořilo níže uvedené promo video, které stříhá živé záběry s poloseriózními rozhovory s kapelou. Jak už bylo řečeno, pořád jsou to Phish, takže kdykoli se rozhovor stane příliš suchým, je tu Fishman, aby vás naučil, jak uvařit polévku Rift.

V tomto rozhovoru z roku 1992 zastihl spisovatel Matt Goldberg Phish při jejich jarním turné. Přestože byl otištěn několik měsíců před vydáním alba Rift, článek poskytuje pohled na vášnivou, plodnou éru Phishtory, kdy kapela debutovala nespočtem skladeb, které se dostanou na desku z roku 1993, a diskutuje o rozšiřující se roli Chrise Kurody jako světelného designéra.

Na jaře se uskuteční jedno z nejrozsáhlejších turné v historii Phish. S únorovým vydáním alba Picture of Nectar u Elektra Records se této čtyřčlenné kapele z Vermontu dostává větší pozornosti, než na jakou byla za téměř deset let společného hraní zvyklá. A jsou na to připraveni. Jejich postupný vzestup v hudební branži je připravil na důsledky jejich velmi originální a provokativní hudby.

V roce 1984, na Goddard College ve Vermontu, měla kapela podle Treye Anastasia – kytaristy, zpěváka a autora většiny materiálu kapely – “jen dva fanoušky: Amy a Briana”. Na Silvestra 1991 slavili Phish svůj úspěch, k němuž patřil i nedávno podepsaný dlouhodobý kontrakt se společností Elektra, vyprodaným koncertem v sále New Auditorium s kapacitou 3 800 míst ve Worcesteru ve státě Massachusetts.

V rozhovoru, který poskytl den po prvním koncertu turné, hovořil Trey o tom, že skupina debutovala šesti novými písněmi – napsanými a zaranžovanými v době, kdy byla kapela po Novém roce “na dovolené”. Slyšet novou píseň Phish – spletité akordy a rychlé texty – je náročný úkol jak pro publikum, tak pro kapelu. “Dnes večer pravděpodobně uslyšíte ještě tři další,” řekl Trey. “Máme rádi kontrast a změnu. Proto jsme po krátké dovolené přišli s deseti novými písněmi. Neradi zůstáváme usazení na jednom místě.”

Tato neklidná, tvůrčí dynamika flexibilních parametrů vede kapelu stejně jako oni ji. “Pro mě,” řekl Trey, “to bylo po celou dobu hudebně velmi vzrušující. Pocit posouvání hranic je ten nejvíc vzrušující pocit, jaký můžete mít – to je náš cíl. Ale jakmile se vám to podaří, už jenom znovu vytvořit tuto úroveň nebude tak vzrušující, jako bylo posunout se na novou úroveň. Musíte se pokusit posunout dopředu nějakým jiným směrem. Neustálá změna je to, co je vzrušující.”

Mají Phish za sebou už deset let neustále se měnící historie, vyvíjeli se podobně, jak by Trey očekával?”

“Je to naprosto nepředvídatelné,” řekl Trey. “Máme krátkodobé cíle, které nemají s Phishem nic společného. Když jsme doma na dovolené, pracuji na svém hraní, na akordových kompilacích a bluesovém hraní. Pracuji na jedné oblasti skládání písní a pak na jiné. Phish je místem, kde se všechny tyhle věci spojují.” Phish prostřednictvím vystoupení neměnně zkoumá a nově definuje své parametry, někdy nenápadně, jindy jako zářící vesmírná loď. Jsou chvíle, kdy se zdá, že zážitek z Phish se děje sám od sebe. Písně jako by se na jevišti přepisovaly, inovace ve světelném designu má na představení nepředvídaný vliv. “V tomto smyslu se to spojuje,” řekl Trey. “Na druhou stranu na sobě tvrdě pracujeme. Neustále cvičíme; náš štáb dře do úmoru, když jsme doma. Paul Languedoc pracoval celé prázdniny deset hodin denně, aby dostal zvukový systém tam, kde je teď.” K širšímu kolektivnímu rámci organizace kapely a k nelineární evoluční cestě, kterou Phish zřejmě jdou, se vyjádřil osvětlovač Chris Kuroda: “Před lety ve Vermontu na mě jeden kamarád naléhal, abych Phish viděl. Udělal jsem to a musel jsem se vrátit. Pak jsem se stal bedňákem.”

V současné době je osvětlovačem. Chris řídí nový osvětlovací systém za 20 000 dolarů, který ve spojení s obrovskou expresionisticky malovanou kulisou, jež debutovala na novoroční show ve Worcesteru (vytvořila ji matka Mikea Gordona, Minkin), vytváří jedny z nejskandálnějších vizuálních efektů v současné hudbě. Světelná show Phish je natolik integrovaná, že se chvílemi zdá, že kromě vizuálního ztvárnění hudby ji také řídí. Tento jev je synestézie, křížení smyslů. “Reba”, píseň o téměř alchymistickém vzniku masného výrobku ve vaně, se vyvíjí v limetkově zelenou a oranžovou kompozici; “Esther”, surrealistické melodrama, se pokouší vyvážit protichůdné síly tím, že modrobílý vzor staví vedle sebe sytě červenou; “Tweezer” vždy zabloudí do stavu připomínajícího přirozené světlo, absence barev odhaluje disonanci. Vizuální stránka hudby umocňuje zejména prodloužené jamy Phish, které jsou často vrcholem jejich živých vystoupení. Některé z jamů jako by dostaly život. Svědčí o tom instrumentální části písní “Runaway Jim”, “Harry Hood”, “Divided Sky” a “Fluffhead”. Občas je těžké dostat všechno zpátky do láhve, což je napětí, které odhaluje čisté destilované hudební vzrušení.

V souvislosti se světelným designérem Chrisem Kurodou Trey řekl: “Je s námi úplně sladěný na světlech. Když je na scéně modré světlo, musíš myslet na to, že vytvoří jinou náladu než červené světlo, aniž bychom si toho byli vědomi. Rozhodně to cítím,” řekl Trey. “S publikem se vytvoří vlna – máš pocit, že se vezeš na celé té věci, která má vlastní rozum.”

Tento jev baskytarista Mike Gordon opakovaně označil jako “simulaci prostředí”. Intenzita hudby a kolektivní spojení vyvolávají transformační efekt, změnu vědomí.

Téma bylo pro Mikea natolik osobní a provedení skladby “Tweezer” ze silvestrovského koncertu ve Worcesteru, zejména závěrečný jam, který byl snad nejintenzivnější, vyloženě groovující živou hudbou, jakou kdy slyšel, že jeho zmínka posloužila jako výchozí bod pro Mikeovy úvahy.

“Jediný způsob, jak vznikne opravdu dobrý jam,” řekl Mike, “který se ubírá svým vlastním směrem, je, když se mu podvolíte.”

Poddat se proudu?”

“Přesně tak,” pokračoval Mike, “někdy máme takové jam session, kdy prostě každých dvacet minut zahraju dvě noty. Pak ti kluci radikálně změní to, co je navrch. Já přidám třetí notu a probíhá takové to uvědomění – jak na mě působí tahle nota? “Někdy schválně zahraju notu, kterou bych normálně nezahrál, protože je příliš hloupá, příliš nápadná nebo divná. Všimnu si, jak mi to vyladí hlavu, a prostě se s tím smířím. Synchronicita je důležitá věc.”

Phish’s “Rift” at H.O.R.D.E. 1993

Přejděme k podstatě věci a poslechněme si, co Phish umí nejlépe. Rift rozhodně platí za jeden z největších triumfů Phish ve studiu, ale zároveň poskytl fanouškům i kapele hudební předlohu, kterou je možné roztáhnout a přizpůsobit v živém prostředí. Níže se podívejte, jak Phish zahráli “Rift” během druhého výročního turné H.O.R.D.E: